Měna: EUR - CZK

Už deset let s Krmítkem

Už deset let s Krmítkem


Deset let, tý jo, to už je docela doba, co? A přitom mi to na jednu stranu vůbec nepřijde. Kdybych těch deset let seděla někde v kanclu nad něčím, co mě nebaví, asi bych mluvila o věčnosti. Ale takhle spíš nechápu, jak to mohlo tak utéct.
 
A jak to vlastně všechno začalo?
 
Zbláznila jsem se. Doporučuju každému. Úžasně osvobozující pocit! Protože dokud se snažíte být „normální“,  spousta věcí „není možná“. 
 
Není možný, aby tě to uživilo! V nájmu být nemůžeš, podívej, jak jsou drahý! Nikdo tady antík nemá, nemyslíš, že je k tomu asi důvod?
 
No a protože to znělo tak logicky a taky nebezpečně, brala jsem to jako fakt a víc se v tom nešťourala. Ale že bych byla nějak spokojená a šťastná, to se říct nedalo. Něco mi chybělo. Čím dál víc se to něco hlásilo o slovo, hrozně se mi to pletlo do nalajnované cesty a všechno mi to komplikovalo. Až mi z toho hráblo.
 
Naprosto bez jakýchkoli úspor nebo rezerv jsem dala výpověď a začala hledat prostory. A ejhle, ukázalo se, že městské prostory nejsou zase tak drahé. Tak jsem ze zvědavosti začala hledat regály – a zrovna jsem objevila končící knihkupectví v Blatné (děkuju!). Sakum prdum bych se s počátečními náklady vešla do sta tisíc. Protože půjčku bych už nedostala, vzal si ji kvůli mně brácha (děkuju!). Přítel se dostal k pár knižním pozůstalostem za odvoz (děkuju!). A do toho se městu uvolnily prostory na Husově ulici, nějakých padesát metrů čtverečních i se zázemím, za přijatelnou cenu – zkrátka ideál.  
 
Jak já se modlila, abych tentokrát ty prostory vydražila já! Minulé dražby nevyšly, nemohla jsem jít ani o korunu výš, než byla vyvolávací cena, a čas plynul, město dražilo jednou za měsíc a přes léto ani to ne, musela jsem z něčeho žít a neukrajovat z půjčky i na živobytí... Nervy, no!
 
Ale pak jsem přišla na dražbu, a na Husovku jsem byla jediný zájemce.  
 
Dál už to šlo hopem. Otlouct omítky, nahodit omítky, vymalovat, dovézt regály, přebrat a nacenit knihy, koupit kasu, zřídit živnost, a mohlo se 3. prosince otevírat. S tím vším mi pomáhalo spousta přátel (děkuju!), a když se už během příprav lidi zastavovali před výlohou a těšili se, až bude hotovo, věděla jsem, že to půjde. Byl to sice hroznej punk, ale byl to můj vlastní skutečnej antík – něco, co jsem si ještě před rokem nedokázala vůbec představit. Já a podnikat, haha! Nemožný – ale všechno do sebe najednou přesně zapadalo. Nic se mi do ničeho nepletlo, nic se mi nekomplikovalo, všechno plynulo samo, stačilo tomu nestát v cestě. Jen pozorovat a učit se.
 
 


 
Po třech letech jsem se tam už nemohla vejít, a já byla otrávená, že nemůžu vykoupit všechno, co bych chtěla. Říkala jsem si, že buď budu muset do větších prostor, nebo skončit, protože takhle mě to nebaví. Tak jsem si udělala kafe, sedla k počítači, a ejhle – na Znojemské někdo nabízel pronájem prostor po železářství Adamec, a cena byla tak překvapivá, že jsem si myslela, že je to omyl. Ale zvedla jsem telefon – a nebyl to omyl. Na prohlídku přišel osobně pan domácí, a jakmile mi ukázal zadní část přízemí, úplně jsem to viděla. Chtělo to sice spoustu úprav, ale něco jsem měla v rezervě, a tak jsme si v podstatě plácli hned na první dobrou.
 
A zase – jakmile jsem udělala první krok, všechno šlo hladce. Výpověď z nájmu na Husovce byla bez průtahů (a pan domácí trpělivě čekal, až mi skončí výpovědní lhůta – děkuju!), úpravy nakonec udělal pan domácí na své náklady (děkuju!), a stěhování bylo opět díky pomoci kamarádů zfouknuté za jeden den (děkuju!). No dobře, rovnání zpátky do regálů byla jiná liga, ale dali jsme to. Po bazarech jsem postupně objevovala další regály, aby tam nebylo tak prázdno, objevovali mě noví zákazníci, dokonce jsem musela přijmout první brigádníky (děkuju všem!) na zadávání knih do eshopu!
 
Pořád ve mně ale přetrvávalo přesvědčení, že ale nemůžu nikoho přijmout k sobě na plnej úvazek. Že to dva neuživí. Ale i to jsem byla donucená přehodnotit. Jednoduše prostě proto, že jsem se rozhodla založit rodinu a nechtěla jsem se vzdávat bez boje.
 
Vesmír mi přihrál kolegyni Aničku, byla něco mezi andělem a mámou celé ulice. Teď už je z ní bohužel opravdový anděl...  Ale díky ní jsem zjistila, že si kolegyni nejen že můžu dovolit, ale že si na sebe sama vydělá a ještě přinese další kupu nápadů, které pomohou Krmítko víc rozjet. Když pak tak náhle odešla (děkuju za všechno!), znovu se ukázalo, že všechno má svůj důvod, jakkoli je to zprvu těžké a nepochopitelné. Mohla jsem totiž přijmout Katku.
 
 


To je ta milá osůbka, se kterou se poslední skoro tři roky potkáváte na krámě. A za ty skoro tři roky jsme udělaly obrovský skok kupředu. Z veliké části i díky ní – děkuju! Rozjela neskutečným způsobem sociální sítě (které já nemusím), krásně umí vyzdobit prodejnu a udržet v ní pořádek (já rezignovala) a při jednání s lidmi ji absolutně nic nemůže rozhodit (já – no comment).   
 
Další obří dík patří našemu ajťákovi Pájovi, který má na svědomí zatím poslední verzi eshopu (a i tu další poslední, ale zatím pst!). Když si jen vezmu, kolik jsem si během těch let užila srandy jen s webem, bylo by to samostatný článek - Kterak staromilka a technický antitalent objevovala svět IT! Obdivuju jeho nekonečnou trpělivost a schopnost tlumočit z vývojářovštiny do blondýnovštiny.


 

Je vlastně neuvěřitelný, kolik super lidí mi Krmítko přineslo do života. A to nemusí být jen kolegové, obrovskou další skupinu tvoří stálí zákazníci. Tolik lidí chodí pravidelně na lov do našich regálů. Tolik lidí nám opakovaně nabízí knihy k výkupu prostě proto, že se jim líbí, co děláme. Tolik lidí dnes zdravím na ulici jen díky tomu, že k nám chodí nakupovat a občas se zakecáme! A když mi jeden z nich dokonce ke Krmítkovým narozeninám daruje lahev portského, která začala zrát v době, kdy jsem otevírala, jsem fakt dojatá.


 

Těch deset let hrozně uteklo. A pořád je to punk, akorát na úplně jiným levelu :)

 

A koho by to zajímalo, tohle o nás teď k narozkám napsaly noviny:

https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/rozhovor-knihy-antikvariat-lenka-cyprisova-jihlava-vysocina-podnikani.A221114_692317_jihlava-zpravy_mv?

https://jihlavsky.denik.cz/zpravy_region/mozna-jsem-se-zblaznila-smeje-se-majitelka-jedineho-jihlavskeho-antikvariatu-202.html?fbclid=IwAR19w76erwJVwSGHAN7lkIgxRgFnN7TWQBy1mEY0R7CEQqRo9NlXjW4e15I

https://www.mojejihlava.cz/magazin/zvladne-rozbourat-prase-mnohem-radeji-jihlavska-majitelka-antikvariatu-ale-nakrmi-vasi-dusi


Napsáno: 09.12.2022 17:18 | Sdílet na:
Používáme cookies
Soubory cookies a další technologie používáme pro optimalizace stránek i pro marketingové a propagační účely. Informace o Vašem používání našich webových stránek sdílíme také s našimi sociálními, reklamními a analytickými partnery. Kliknutím na „Přijmout všechny soubory cookies“ souhlasíte s našim používáním souborů cookies. Pro více informací navštivte naše oznámení o souborech cookies.

Upravit nastavení