Antikvariát

Nechtěla jsem se vyjadřovat ke koronaviru, fakt ne. Je toho všude až moc. Ale tak nevyváženě, že se prostě musím pokusit to vyrovnat.

Odkud začít.

Věřte nebo ne, tahle pandemie není podle mě to největší nebezpečí, které na nás číhá, byť jsou na nás všude tlaky, abychom si to mysleli. Znáte snad lepší oblbovák, než strach? Celá tahle situace zahrnuje spoustu oblastí a všechny spolu navzájem souvisí, jedna vede ke druhé, nebo z ní vyplývá, a proto je asi nejdůležitější zamyslet se, co vlastně chci, abych se mohla rozhodovat dál.

A to je první kámen úrazu. Přitom je to ta nejzákladnější životní otázka, za pandemie i bez ní. Ale teď je to o to jednodušší. Tahle krize je obrovská příležitost uvědomit si priority. A taky rychleji poznat, jestli je ještě třeba nepřehodnotit.

Jenže problém je, že na tuhle otázku hledáme odpovědi venku. Ne v sobě, ale v novinách, na netu, v telce – kdekoli, kde mi nějak logicky vysvětlí, co mám chtít a proč. Jenže bohužel, nejsme v Aktech X, tam venku žádná pravda není. A už vůůůbec ne v tom, co do nás tlačí televize. Soukromé jdou většinou po senzacích, takže vysílají extrémy. A veřejnoprávní? No, do objektivního a nezávislého zpravodajství to má podle mě taky daleko. Proč?

Je sice chvályhodné, že se aspoň jednou v každé hodině snaží vysílat dobré zprávy, ale co se pozvaných hostů a odborníků týče, ještě jsem v podstatě neviděla mluvit někoho, kdo by třeba kritizoval postup vlády. Přitom stačí mrknout na fóry, co se objevují na netu, a hned je jasné, že lidi s ním spokojení nejsou (A že opravdu není moc co chválit. Plácat se tři týdny po prvním případu u nás po ramenou, že UŽ jsme sehnali roušky a respirátory, když v ten den, kdy se první případ objevil, bylo plno řečí o tom, jak je všechno v klídku a všeho je dost, je fakt na pováženou). Nebo adorování každého, kdo se obětuje a na úkor vlastního ohrožení pomáhá druhým. Jsem asi asociál, ale fakt tomu nerozumím. Jasně – jsou určitě lidi, kteří to tak prostě mají a přesně tohle je věc, pro kterou žijí. Předpokládám, že třeba většina doktorů a sestřiček. Ale proč nejsou stejně obdivovaní i lidi, kteří se z vlastní iniciativy připravili a vybavili včas a teď po nikom nechtějí, aby se pro ně obětoval?

A když jsme u toho, proč nám vůbec nevadí, že nás stát vlastně bez ptaní staví do role obětí? Proč tak ochotně slyšíme na nabídky tzv. pomoci od státu? Neměli bychom spíš zbystřit a zamyslet se, proč spoléháme, že nás spasí někdo jiný, když se například na rouškách jasně ukazuje, že nespasí? Stejně jsme si je museli ušít sami – a šlo to! Když to dokážeme za krize, určitě to dokážeme i bez ní. Jenže se nám nechce, to je to. Zpohodlněli jsme.

Svobodu (viz předchozí blog tady) jsme vyměnili za pohodlí. Sociální jistoty a pozitiva jako samozřejmost - to se nám líbí. Jenže to je past. Jak už jsem psala dřív, aby existovalo dobro, musí být i zlo. Život sám je neustálé střídání protikladů, ne jen to dobré a pro mě příjemné. O to víc si to dobré a příjemné ale můžu uvědomit a vychutnat. Možná je to morbidní, ale tak zatvrzele popíráme základní principy života – včetně toho, že kdo se narodí, musí i zemřít – že možná muselo něco takového přijít, aby nám zase trochu sklaplo. Myslíme si, že můžeme všechno, protože člověk je vrchol evoluce, ne? Ale prdlajs. Není možné být na někoho neustále agresivní a čekat, že se nebude bránit. Protože přesně tohle teď podle mého planeta dělá. Slovy klasika: Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. A slovy dalšího klasika: Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co můžeme.

Vím, že tímhle jsem si to asi dost rozlila, ale na tuhle myšlenku mě přivedla křivka úmrtnosti na koronavirus v porovnání s křivkou úmrtnosti na obyčejnou chřipku. Chřipka si bere slabé – tzn. nejmenší děti a nejstarší dospělé. Koronavirus jen ty staroušky. Nemůžu se tedy ubránit pocitu, že je to varování. Nová generace dostala šanci. Otázka je, jak s ní naloží.

Jestli podle metody cukr a bič, která je nám nabízena nejčastěji, tak pánbu s náma. Ona je totiž trocha nepohodlí zapotřebí. Udržuje nás v chodu tím, že máme touhu ho odstranit. Tím se učíme, udržujeme v kondici, vyvíjíme. Když máme všechno pod čumákem, vymýšlíme kraviny jako sto dvacet různých pohlaví a genderovou vyváženost. A pak skočíme i na jakékoli kecy, které jsou nám prezentovány, aniž bychom se sami zamysleli.

Zkusím to zase vzít nějak popořadě. Jako první třeba všeobecná snaha uzavřít hranice. Proč jsou všichni tak tvrdošíjně přesvědčeni, že je to správný postup? Když pominu všechny emoce a podívám se na to s odstupem, nemohlo by být něco na tom, že kdyby se virus nechal „projít“, v jednu chvíli by prostě sám vymřel? Nikdy ho nevymýtíme všechen. Možná by bylo lepší naučit se s ním žít. Nevím, jestli je to tak je, ale za úvahu to stojí.

Ale dejme tomu, že dojdu k závěru, že je dobře se viru bránit. A v tu chvíli přichází druhá věc: Co je to za blbost, nařídit zavření obchodů, restaurací a divadel, když do práce lidi normálně můžou – ba dokonce jsou k tomu ponoukáni??? Kde jinde trávíme tolik času jako v práci? A kde jinde potkáme tolik lidí, jako třeba ve fabrice? A vůbec – není náááhodou věcí každého zvlášť rozhodnout se, jak moc se bojí? Jak moc se chce bránit?
Vím, co namítnete – že kdyby to nebylo regulováno, tak půjde ven zrovna přenašeč, který nemá příznaky, ale nakazí další spoustu lidí. Jenže to se děje i teď, a navíc - kdyby měl každý na výběr, tak ti, co se nechtějí nakazit, by prostě zůstali doma sami od sebe a nepřišli s ním do styku, a ti ostatní by neměli důvod remcat, protože věděli, jaké riziko podstupují. Takhle se jen dmýchá nenávist a udavačství, a tím se odvádí pozornost od toho, co se děje (a co se chystá).

Je to úplně jednoduché. Nic jako „nechoďte ven, ale na cesty do práce je výjimka“ nemůže fungovat. Stejně jako přístup „bez příznaků na testy nechoďte, bez cestovatelské historie na testy nechoďte“. Pokud chci podchytit všechny nakažené, musí se zavřít a testovat plošně celá republika bez pardonu (a to znamená nedělat byrokratické překážky laboratořím, které testy nabízí, například). Nebo nechci podchytit všechny nakažené, a pak jsou zbytečná i jakákoli omezení pohybu (navíc spojená se sledováním mobilů. Ble.)

Takové ty výmluvy, že ekonomika se nesmí zastavit, a proto se vymýšlejí regulace regulací, jsou pak vrchol. Protože jak by to asi vypadalo, kdyby nebyl žádný zákaz vycházení? Taky úplně jednoduše. Ano – v hospodách, divadlech a obchodech by zákazníků asi ubylo, protože by se báli přijít. Ze stejného důvodu by ubylo i otevřených hospod, divadel a obchodů. Ale ten zbytek by si fungoval vesele dál, protože by jim to za to riziko prostě stálo. Jim i jejich zákazníkům. Nabídka a poptávka. Ekonomika by zpomalila, ale nezastavila by se, a to díky svobodě volby. Jakákoli unifikace je vždycky error – podívejte třeba jen na smrkové monokultury. Nejdřív se to zdá jako super nápad, ale teď? Za pět let tu nebude ani lesík. No nic, pokračujme.

Další námitkou určitě bude, že lidi nebudou mít peníze, a proto musí být výjimka na chození do práce. Jenže to je jen další chyba v přístupu, ke kterému nás stát de facto nabádá. Zase nevím, odkud začít. Ekonomika byla posledních pár let nahoře. Nepopiratelně. Nezaměstnanost skoro neexistovala a podniky vzaly každého, kdo nepřišel na pohovor nalitej, jak málo bylo lidí. Platy šly všude nahoru, přibývaly zaměstnanecké výhody, a kdo chtěl, ten si našel práci snů. Opravdu nebyla příhodnější doba pro vytvoření nějakých finančních rezerv. Ale chápu – když člověk i v takové době slyší, že státní rozpočet počítá se schodkem, pak nemá potřebu chovat se jinak. Však se máme dobře, a bude to tak na věčné časy, protože veškeré projevy přirozeného poklesu jsou okamžitě flikovány nějakou tou úpravičkou úrokové sazby, vyrabováním státních rezerv (Jak že se to vládě podařilo snížit schodek rozpočtu? Proč že je teď ve státních rezervách tak málo?) nebo podobnou vychytávkou. 

Nemusím mít za sebou maturitu z ekonomiky, abych věděla, že nic netrvá věčně. Spíš se to cyklicky opakuje. Ale když už to musí být, i ty učebnice mi dávají za pravdu. Hospodářský cyklus je v nich nakreslený jako sinusoida, což znamená, že jednou jsme nahoře, jednou dole. Učili jsme se to hned v prváku. Proč se s tím najednou snažíme hýbat? Proč chceme, aby ekonomika vypadala jako ten graf úmrtnosti na koronavirus?

Takže i když to vypadá, že lidi nemají na výběr a do práce musí, není to pravda. Jen se prostě nechali ukolébat k nemyšlení a teď nesou následky. Vzhledem k tomu, že takhle si je vychoval stát, se to stát snaží i napravit a chlácholí nás štědrými nabídkami podpor jak pro rodiny, tak pro podnikatele. Podle toho, jak je to prezentováno, bychom za to snad ještě měli být vděční. Ale upřímně – čí prachy nám to vlastně slibují? Nejsou to žádné anonymní státní peníze, které někde leží; žádné milodary. Jsou to naše výplaty, které budeme muset tvrdě vydělat, aby stát mohl ten dluh splatit.

Říkáte si možná, že je to jedno, hlavně když nás pomůžou zachránit. Jenže ani to ne. Spousta z nich se vyhodí oknem, ať už nákupem zbytečností (viz níže), nebo proto, že budou použity na „záchranu“ (rozuměj prodloužení agonie) firem, které by stejně časem během jakékoli – nejen pandemické - recese zanikly. Firmy si totiž nemůžou dovolit hospodařit jako stát – s neustále navyšujícím se schodkem. S takovou firmou by postupně všichni přestali obchodovat a zkrachovala by. A že se stát zaručí za firemní úvěry? Sorry jako, ale být bankou, tak proti státní záruce nepůjčím ani tužku. Někomu s tak obřím dluhem??? Já pomalu nemohla mít v registru ani jeden pozdě zaplacenej účet za telefon, když jsem chtěla hypotéku. Nehledě na to, že ani bankám to stát nijak neulehčuje, tak proč by ho teď měly tahat z bryndy? Co za to? Další regulaci? Děkuju pěkně.

Tím ovšem sranda kolem vládních opatření zdaleka nekončí. Dost mě pobavilo, že se přeruší povinnost vést EET. Nevyřvával někdo, že všetci kradnú, a proto se to zavádí? To se jako od teď kradnút zase může? Nebo když výrobce destilátů začne vyrábět nedostatkovou dezinfekci, a tu pak zdarma poskytuje dál, dostane zákaz a jako projev dobré vůle je mu odpuštěna pokuta. K popukání, ne? Ale nejvtipnější je story ohledně rychlotestů z Číny. Nejdřív velké haló ohledně toho, že se je podařilo sehnat (když české laborky vázly jen na povolení, jinak měly rychlotesty připravené) a pak se ukáže, že jejich chybovost je 80%!!! Ale nebojte, to náhodou vlastně není tak špatný, jen se s tím musíte naučit pracovat. Prostě: pokud Vám test ukáže, že koronavir nemáte, tak ho s osmdesátiprocentní pravděpodobností máte. A je to!

OK, konec srandy, nějak to zkusím shrnout. Taky mám obavy. Taky nemám zrovna velké rezervy. Ale co mám a co mi nikdo nemůže vzít, pokud ho nenechám, je vlastní úsudek. Vlastní zkušenosti a znalosti, které navíc teď můžu neustále rozšiřovat, protože čtení mám i doma dost.

Nevím, jestli nezkrachuju. Ale vím, co chci. A že se rozhodně nebudu spoléhat na to, že mi někdo pomůže (a tím míň stát). To radši už teď můžu zkusit vymyslet, co by šlo dělat v postapo světě.

Takže - abych se vrátila na začátek - co že je to největší nebezpečí, které na nás číhá? Že se ani po téhle pandemii v našem uvažování nic nezmění. Že si pofrčíme dál svoje pohodlné koleje a předáme odpovědnost za svůj život někomu jinému, přesvědčení, že jinak to nejde. Že si neřekneme spolu s dalším klasikem: Vojtěchu, ty tvoje bulíky, už je mám zase na nose!
 
Edit 25.3.20:
Dneska jsem narazila na dvě další věci, které mě jen utvrdily v tom, co jsem psala výše.

První – vláda prodloužila nouzová opatření, ale změnila zákon, kterým to provedla. Z krizového zákona se stal zákon o ochraně veřejného zdraví. A ten neumožňuje podnikatelům žádat náhrady škod. Více tady.

Druhá – vláda chce v téhle krizové době protlačit novelu zákona o České národní bance, díky které by ČNB mohla vládu přímo úvěrovat. Krásný článek o tom napsal shodou okolností asistent katedry ekonomických studií Vysoké školy polytechnické Jihlava Petr Musil. K přečtení zde.

No a koho pobouřila tahle moje úvaha, ten ať v žádném případě nečte tenhle rozhovor s doktorem Hnízdilem.