Antikvariát

Ze všech stran teď na mě útočí výročí sametové revoluce. Jak je to super, jakou teď máme svobodu. No... Ne, že bych tvrdila, že je to horší, než tehdy (už jen proto, že jsem minulý režim zažila asi tři roky a pamatuju si z něj jen pribiňák s papírovým víčkem a mlíko v pytlíku, tak nemůžu hodnotit), ale s tou svobodou teď bych to tak žhavě neviděla.
 
Ono je to hlavně proto, že si asi pod pojmem svoboda představuju něco jiného, než co mi vtloukali do hlavy ve škole. Tam se třeba dost často používalo rovnítko mezi pojmy svoboda a demokracie (a dělá se to teď běžně i v televizi a novinách). Což je ale obrovský omyl. Leč bohužel obecně přijímaný. Demokracie tím dostává punc něčeho skvělého, výlučně pozitivního a běda tomu, kdo by zapochyboval. A vlastně to samé platí i o svobodě.
 
Ale když se řekne A, musí se říct i B, a na to se myslím při revoluci trochu zapomnělo. Nebo možná až po revoluci, kdo ví, každopádně to vysvětluje takové ty vzdechy: „za tohle jsme klíčema nezvonili“ jakmile se objeví sebemenší blbost, která nám není vhod. Svoboda ale není zdaleka jen to dobré a hezké (přesto jí dávám přednost před vším ostatním, včetně demokracie). Svoboda podle mě znamená, že je každý odpovědný za své vlastní štěstí  - a tím pádem i neštěstí. Odpovědnost – to je to, oč tu jde především; tam by se možná to rovnítko dát mohlo.
 
Svoboda totiž znamená, že si můžu dělat, co chci, za předpokladu, že si taky bez řečí ponesu následky svých činů. Ale postupem času význam toho slova zmutoval a teď svoboda znamená, že můžu dělat jen to, co mi většina schválí. A nikoho to nezaráží, naopak, takhle je to prý správně.
 
A je to tu zase – překroucení pojmů. Správně a špatně, dobro a zlo, pravice a levice... Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. To je princip učení. Udělám chybu – řeknu si „aha“ a příště to udělám jinak. Kdyby mi ale většina rovnou zakázala tu chybu udělat (jasně, že pro moje „dobro“, a vůbec  - pro dobro všech), tak by se žádné „aha“ nekonalo. Nic bych si neuvědomila, nikam se neposunula, nic bych nevymyslela. Nepoznala bych sice „zlo“, ale nepoznala bych ani „dobro“.
 
Přesně proto se mi tak nelíbí zaměňování pojmů svoboda a demokracie. Svoboda je způsob života, nastavení mysli. Demokracie je způsob ovládnutí mas (stejně jako diktatura). Vlastně k ovládnutí mas přímo vyzývá. No vážně, hned to vysvětlím: v diktatuře vás aspoň nikdo neoblbuje hezkýma řečičkama; diktátor si na férovku nastaví pravidla, a ta platí, dokud nepřijde někdo silnější, chytřejší, zákeřnější...  V demokracii to ale vyžaduje notnou dávku manipulace a přetvářky, abyste se dostali k moci. Je třeba dav přesvědčit, že dělá přesně to, co chce, když vám dává hlas. Což je ale usnadněno tím, že ovládáte školství a úřady a vytváříte si tak voliče na míru. Ale podstata je prostě u obou systémů stejná: stejně jsou tu shora daná pravidla, a když je neplníte, smůla. Někdo jiný má absolutní moc nad vaším životem, jen v demokracii se většina lidí poddá „jakože dobrovolně“.
 
Často se také minulý režim obviňuje z vymývání mozků, ale je to dneska v něčem jiné? Od malička se dovídáme, co je dobré, co je špatné, co můžeme, co nemůžeme, a na otázku: „proč?“ slyšíme dost často: „protože proto“.  A taky to pak takhle vezmeme za své (aneb jak říká Frank Burns v jednom dílu M.A.S.H.e: „Pokud se každý z nás nepřizpůsobí, nebudem poslouchat rozkazy, pokud nebudeme slepě následovat své vůdce, není možnost, že zůstaneme svobodní.“). Myslet samostatně se nenosí. Děti za to dokonce trestáme, ať už fyzicky, nebo jen verbálně a psychicky. Možná by nám neškodilo vést takovou malou dětskou debatu sami se sebou; klást si otázku Proč? tak dlouho dokola, až bychom se opravdu dobrali odpovědi. A garantuju vám, že všechny ty neotřesitelné pravdy, co nás naučili ve škole, by před touhle jednoduchou otázkou neobstály ani do třetího kola.
 
 Další běžná námitka proti mému výkladu svobody je, že bez zákonů to nejde. Jedna moje kamarádka to zrovna nedávno hezky shrnula: „Je rozdíl mezi svobodou a anarchií!“ Byla přesvědčená, že jakmile by lidem nehrozil žádný postih, hrozně by zvlčili. Utrhli se ze řetězu. No a tak si říkám: Nebylo by lepší, nemít se z čeho trhat? Nevlčet? Jak říkal třeba C. G. Jung (kdybych si pamatovala, ve které knize jsem to četla, budu citovat, ale takhle jen volně parafrázuju): „Lidi se bojí své zvířecí stránky. Bojí se pustit to zvíře v sobě ven, protože to odporuje společenským pravidlům, slušnému chování, zvykům dané kultury... A tak ho v sobě odmalička dusíme. Ale když se podíváte na volně žijící lvy – copak jsou vzteklí, útoční, zuřiví? Ne, nemají důvod – to až když je zavřeme do klece.“
 
Jsme prostě díky kleci výchovy naučení věřit, že jsme v jádru špatní a zlí. Že jakmile nám to nebude zakazovat zákon, okamžitě se pozabíjíme. A to je přesně ten správný výchozí bod pro jakéhokoli vůdce, ať už si říká soudruh, nebo demokrat. Rádi si necháme říct, co smíme a nesmíme; chceme mít jistotu, že nebudeme špatní. Opět Jung: „Vždyť lidé dělají všechno, i to nejabsurdnější, aby unikli vlastní duši. Všechno, protože nevyjdou sami se sebou a protože jim chybí jakákoli víra, že by z jejich duše mohlo vzejít něco užitečného.“
 
Nakonec jsme tak vystreslí, že nám ani nevadí, že těch pravidel a zákonů je tolik, že ani není možné je všechny dodržovat – a z toho jsme ještě víc vyděšení a tím pádem ještě líp manipulovatelní. Právnička Jana Zwyrtek Hamplová v jednom rozhovoru řekla: „V ČR máme dnes dva miliony platných právních předpisů. Když jsem si spočítala, kolik by tomu musel člověk věnovat, aby se s nimi všemi seznámil, když to vezmu ad absurdum, a žil by od kojeneckého věku do 75 let, tak by potřeboval 19 minut na každý předpis.“ Ať žije svoboda.

Takže když jsem včera a vůbec celý minulý týden sledovala v televizi ty oslavy třiceti let od revoluce, nemohla jsem se ubránit pomyšlení, jaká je to ironie. Jak geniálně zvrácené to ve své podstatě je. A jak hluboko to sahá. Vždyť ani veřejnoprávní televize, která by měla být přece vždy nestranná, neodvysílala jedinou zprávu o někom, komu se revoluce nelíbila. Měla Projekt 30, kde ale nikdo o revoluci neřekl nic negativního. Všichni jen poslušně papouškovali, jak je super, že můžeme vyjadřovat svůj názor. Přitom stačí přijít do první hospody a najde se tam někdo, kdo řekne, že za komančů bylo líp. A když už má dneska někdo opravdu svůj názor a veřejně ho prezentuje, je hned dezinformátor. Takže jak je to s tou svobodou projevu a svobodnými médii?
 
Že se dneska čím dál víc přechází od starého dobrého: „Bez práce nejsou koláče.“  k „... a všichni dohromady budeme mít dost.“, to je v cajku. Že o důchodech budou rozhodovat neziskovky, to je pohoda. Že zdaníme bankovní rezervy a velké internetové firmy? Jasně, jejich zisky jsou nemravně vysoké a my ve jménu humanismu potřebujeme na sociální dávky. Že přidáme státním úředníkům, protože pak budou odvádět víc na daních a tím víc bude peněz v rozpočtu? Logicky!
...a pak na oslavu svobody vyjdeme do ulic a vykřikujeme heslo: „Nikdy se už nevracej!“?